EFT, Reiki, Kineziologie - Energetické psychologické poradenství

Renata Králová

 

Při své terapeutické práci, učím především své klienty přemýšlet o tom jak oni sami myslí a co jim jejich vlastní myšlení do života přináší. Proč některé věci, jsou tak jak jsou?

Pro tento článek jsem vybrala dva svoje vlastní okamžiky, které vůbec nakonec nejsou takové, jak se na první pohled může zdát.

 

Ten první je veskrze pozitivní a většina z vás ho četla připojený k mému PF k letošnímu roku, pro zopakování je tu znovu:

...stojím nad právě vysypanou, po částech ve sněhu rozházenou sušičkou na ovoce a v ruce svírám ucho od prázdné krabice a mozek není sto pochopit: "Co se právě stalo?"

"Potřebujete pomoc?"

Zcela automaticky odmítám: "Ne děkuji." a dál stojím nad tím nadělením.

"Já bych Vám pomohla, kdyby jste chtěla."

"Ano potřebuji pomoc. Děkuji"

Během tří vteřin je celý obsah nazpátek v krabici, já pochopím, že tohle

už domů donesu jen v náruči, chci poděkovat a paní ...? Ta už je pryč.

Vlastně ani nevím, jak vypadala.

A proto teď a tady: "Děkuji Vám, za to, že jste tam byla v ten správný okamžik. Děkuji, že jste se nenechala hned odehnat a děkuji vesmíru, že mi dal další lekci života."

 

Tak a jdeme do toho. Zkusím tu lekci, kterou jsem dostala rozebrat pěkně kousek po kousku:

...stojím nad právě vysypanou, po částech ve sněhu rozházenou sušičkou na ovoce a v ruce svírám ucho od prázdné krabice a mozek není sto pochopit: "Co se právě stalo?"

- první reakce panika! (byl to dárek pro mamku k narozeninám!)

- co se vlastně stalo?

- dno to asi nevydrželo...

- rozbilo se něco? A když ano, co s tím budu dělat?

- přece když to má ucho na nesení v ruce, tak to můžu nést v ruce...

- můžu si za to sama, že jsem si to nezkontrolovala, případně nepřelepila lepící páskou a nebo jsem si to měla nechat zabalit jako dárek (výčitky, obviňování sama sebe),

- přijmou to jako reklamaci, když té krabici nepřelepili dno? (obvinění tentokrát někoho jiného z chyby)

 

"Potřebujete pomoc?"

Zcela automaticky odmítám: "Ne děkuji." a dál stojím nad tím nadělením.

- odmítám nabízenou pomoc, protože jsem zvyklá si se vším poradit „sama“...(úsměvné, učím lidi, aby lehce a zcela přirozeně přijímali pomoc a taky, aby o pomoc žádali)

- já to přece zvládnu! ...a dál tam jen stojím...

 

"Ano potřebuji pomoc. Děkuji"

Během tří vteřin je celý obsah nazpátek v krabici, já pochopím, že tohle už domů donesu jen v náruči, chci poděkovat a paní ...? Ta už je pryč. Vlastně ani nevím, jak vypadala.

- konečně reaguji,

- konám, neanalyzuji,

- konečně se „vracím“ do TEĎ A TADY z okamžiku (cca před 30 minutami), kdy mi po několika hodinách usilovné práce na sebe nesedly účty a já nevěděla proč a už nebyl časový prostor pro další hledání chyby nebo chyb. Musela jsem za dalšími povinnostmi. Nebyla jsem TEĎ A TADY, protože vlastně ani nevím, jak ta milá dáma vypadala. Po celou tu dobu jsem byla v jiné čase a prostoru a „fungovala“ jsem jen na vlastního autopilota.

 

...a děkuji vesmíru, že mi dal další lekci života…tak tohle všechno a možná ještě víc, jsem myslela tou lekcí života, kterou mi vesmír dal.

 

Kolik to bylo myšlenek vědomých či podvědomých, co si zahrály v těch pár minutách mého života? Ty bych byla ráda, aby jste za vnímali.

Co se vše děje v mé nebo vaší hlavě, v tom našem soukromém počítači?

Kolik máme otevřených programů na své obrazovce v mozku?

Kolik jich jede na pozadí? ...a tyhle všechny naše myšlenky ovlivňují náš život, dřív nebo později každá z nich se v našem životě (realitě) projeví a něco nás, bude chtít o nás samotných naučit.

Měla jsem opravdu velké štěstí, že mi ta milá dáma dala to krásné, co v sobě nosíme – světlo (pozornost, laskavost a pomoc) a za to ji ještě jednou moc děkuji.

Teď a tady s pokorou přijímám tu něžnou a laskavou lekci vesmíru, které se mi dostalo a děkuji za ni, protože mi o mě samé řekla víc, než by se na první pohled zdálo. Světlo se potkalo s mými stíny (strachem, panikou, nepřijímáním, stagnací a nebytím tady a teď).

 

 

Protože jsem hned na úvod slíbila dva předvánoční okamžiky, v této chvíli již loňských vánoc (Jak ten čas je relativní? :-) ), tak tu teď mám pro vás ještě jeden:

...22.12. jsem si vystála „menší“ frontu v Tescu u pokladny, s vědomím toho, že už jsem měla být v té chvíli jinde, fronta byla časově náročnější než jsem předpokládala a tak spěchám!

Přede mnou starší manželský pár, první jde žena za ní muž, tak na půl jakoby i vedle sebe a k tomu objemné tašky… no, blíží se vánoce… a já spěchám…! Do toho v protisměru proudí davy a já nemám šanci, ty dva, vůbec předejít.

V tomto okamžiku, jsem byla vědomě TEĎ A TADY. Když žena a muž došli přede mnou k jezdícímu pásu, protože oba dva potřebovali oporu madla, tak se pěkně zařadili jeden za druhého a vedle nich vznikl malý prostor a přesto, že je mě krásný kus ženské, jemně jsem kolem nich proklouzla.

„ No jó zase jedna, co spěchá! Aby se nepo.“ (víc jsem už nezaslechla ;-)) takto moje proklouznutí okomentoval mužský hlas, který ze mě uviděl jenom moje záda.

Vždycky při zpětné analýze situace mám a většina z vás asi taky, pocit, že jsem mohla udělat něco víc. Třeba jsem ho mohla jemně dotknout a upozornit, třeba…? (!STOP! Tohle je jen ukázka myšlení, kudy cesta v žádném případě nevede ;-)! )

Udělala jsem v té chvíli to, co můj mozek vyhodnotil za správné, možná nejjednodušší řešení dané situace, jednala jsem velmi logicky a rychle, a protože já mu neposkytla v dané chvíli své světlo (trpělivost, úsměv, pár slov), ukázal mi on své stíny (povýšený hlas, který chtěl ponížit, aroganci a zatrpklost, že on sám, už takto rychle nemůže).

Jeho stíny, byli ale jen o něm samém a neříkaly nic o mě, tak jako v prvním vánočním okamžiku, moje stíny byli jen o mě samé a neříkali nic o té milé dámě.

„I vám vážený pane děkuji. Za to, že jste mi tak trochu „zavazel“ v rozletu a za to, že jste sehrál tak báječně svou roli, pro tento krátký příběh, protože i on mi přinesl něco darem a i tady děkuji vesmíru, za jeho něžné a laskavé učení.“

 

 

„A teď milá čtenářko, milý čtenář, co jsem vám vlastně tímto článkem chtěla sdělit?“

  • Především předat informaci, že na každý okamžik mého, vašeho života se dá podívat z nadhledem, vytěžit z něho, co nejvíc informací o sobě a o druhých. O tom, jak funguje můj, váš „počítač“? Jak na to, co vysíláme do svého okolí, reaguje zpětnou vazbou tento svět?
  • Jsou to dva úplně obyčejné okamžiky jednoho bytí (mého), ale staly se pro mě inspirací a tak je sdílím s vámi.
  • Vždy máte možnost volby, jak se v té dané situaci nakonec chcete a budete cítit! I já měla možnost v tom druhém vánočním okamžiku zahrát si případně na oběť a pronést něco na způsob: „Dědku jeden, starej plesnivej (byl možná jen o 10, 15 let starší, než já:-) ), co se tady motáš, když už nemůžeš?“ nebo si zahrát ještě na větší oběť a týrat se jen ve své mysli: „Proč byl tak hnusnej, když já se ho ani nedotkla?“ I já mu mohla nabídnout své stíny, ale tentokrát nepřišli, neměli čas :-). Stačí "jen" přehodit výhybku ke světlu!

 

Přeji vám všem krásné a vědomé bytí do nového roku 2017 a do těch let dalších, které jsou ještě před námi.

S láskou Renata Králová